Cesta zpátky

Dneska jsem se rozhodla, že Vám ukážu jednu z prvních věcí, kterou jsem napsala. Není to bůhvíco úžasnýho, ale když jsem na to při procházení starých souborů narazila, byla to pro mně krásná "cesta zpátky".. :) Byl to text do prázdninové soutěže MF Dnes, kterou jsem sice nevyhrála, ale tento zážitek mám pořád živě v paměti.. :)

Paragliding

V roce 2008 jsme jeli s rodinou do Bulharska. Bylo to tam krásné, měli jsme blízko hotelu pláž a proto jsme mohli na ní být až do večera. Jednou, když jsme se po ní procházeli narazili jsme na pána, který nabízel jízdu paraglidingem. Už předtím jsme viděli různé lidi, jak letí nad mořem právě s ním. Říkali jsme si, že to musí být zážitek, ale dál už jsme na to nemysleli. A teď jsme měli ten úžasný zážitek na dosah ruky. Taťka byl v mžiku rozhodnut a ptal se mě, jestli bych neletěla s ním, protože to bylo pro dvě osoby. Sestřička  Anetka je menší, a mamka říkala, že s ní zůstane „na zemi“ a my ať klidně letíme. Hodně jsem váhala a taky se trochu bála. Ale nakonec jsem šla. Dali nás do jakýchsi bezpečnostních pásů, oblékli do záchranných vest, vysvětlili pokyny, a než jsem se nadála tak jsme byli „zapřaženi“ za člun, a letěli jsme 100 metrů od břehu a 50 metrů nad mořem. I z takové výšky jsem sem tam zahlédla medúzy, avšak díky tomu krásnému výhledu a zvláštnímu pocitu jsem na strach rázem zapomněla. Až pán ze člunu mávnul rukou, že přistáváme na břeh, přišlo mi až líto, že nemohu létat dál. Mamka se pak přiznala, že se o nás trochu bála a moje sestřička za těch pár minut stihla vyválet foťák v písku. Když by to šlo ráda bych to zažila jednou.

                                 Eva Hrdličková, 11 let

Malá holka s velkým snem

Je mi 15 a měřím 155 cm. Ano, hobiti existují. Akorát nemám obrovské nohy a dům porostlý trávou..
Bydlím ve městě, které na mapě pomalu hledáte lupou a mým snem je víc. Víc než vinařská oblast s okurkama.. A co to "víc" je? V mých snech Toronto. Je to pravda, chci žít v jednom z několika málo míst v Kanadě, které je hojněji osídleno. Ta představa, že budu do práce chodit kolem Hokejové síně slávy nebo CN Tower a za rohem mít Niagarské vodopády je zkrátka úžasná - pro mně. Samozřejmě, existují lidé /a já nepochybuju, že mezi Váma takových bude více/, kteří si myslí, že tak malá holka nedojde sama pomalu ani na autobus. A věřte tomu nebo ne, právě tihle jedinci mi jsou motivací k tomu zlepšit si jazyk, odjet tam a hlavně - zůstat. Občas je kritika ten pravý hnací motor a mně je možná i líto, že jsem tohle nevěděla dřív. Kolik věcí jsem jen tak nechala z ničeho nic být a vzdala se tolika snů.. Fajn, je mi 15. Jaké sny já mohla ve svém věku kdy mít? Rozhodně to nebyl bílej iPhone 5s nebo kosmetika od Macu. Chtěla jsem třeba růžovou koupací kachničku, ale protože mi mamka řekla, že ta barva je mdlá, tak jsem ji v tom obchodě nechala a přitom vím, že bych si s ní vyhrála do teď.. Imao
Abych ukončila tento článek, který nemá ani hlavu ani patu, tak jen říkám "Jděte si za svými sny a nenechte se od nikoho odrazovat od Vaší vysněné budoucnosti /nebo současnosti, to je jedno/, ale naopak to berte tak, že těm lidem musíte ukázat, že na to máte!"
S touto hlubokomyslnou větou se loučím a jdu dál snít o mém malém kanadském snu <3