Možná si říkáte, koho by napadlo strávit jeden z prvních
slunečných dnů na exkurzi v Osvětimi a Březince? Ano, mně, spolu s naší třídou a úžasnou učitelkou dějepisu.
Naše cesta začala už ve dvě ráno, kdy
jsme měli sraz u školy a každý si povinně kontroloval cestovní doklady. „Všichni
mají? I tu modrou kartičku pojištěnce? Tak můžeme.“ Ozval se hlas paní učitelky a vyrazili jsme
směr Polsko.
Netrvalo dlouho a ze sedadel se začalo ozývat spokojené oddechování.
Ale i přes to, že bylo brzo ráno, se nás našlo pár, co jsme nezamhouřili oko.
Možná to bylo tím, co nás čekalo, vědomím, že celé toto zvěrstvo se dělo
poměrně nedávno nebo tím, že mnozí naši příbuzní to dodnes nosí jako pomyslnou
jizvu na jejich „bezstarostném“ dětství…
Po několikahodinové cestě jsme dorazili na naši první zastávku –
AUSCHWITZ (Osvětim). Už při pohledu z okna autobusu muselo být všem jasné,
že to nebude jeden z těch našich typických dnů, kdy se smějeme snad nad
vším, co ten druhý řekne. Všude bylo mlhavo, ponuro, zkrátka jakoby i tamější
počasí vědělo, co se na tom místě odehrávalo a hodlalo nám poskytnout
autentický zážitek.
Po snídani, kdy se celým autobusem linula vůně řízků a
palačinek, jsme prošli bezpečnostní kontrolou, nafasovali sluchátka a v doprovodu
průvodkyně začala naše exkurze.
 |
| Brána do pekla |
Slyšet, a hlavně vidět na vlastní oči, že to, co znáte z těch
nejhorších vyprávění se vážně dělo… Ten pocit se nedá popsat. Procházíte
jednotlivé bloky, prohlížíte si fotky, posloucháte příběhy o lidech, pro které
vedla jediná cesta zpátky domů komínem a zkrátka nevěříte, nevěříte, že toho
byl někdo schopen.
Po asi dvou hodinách strávených v Auschwitzu následoval
přesun autobusem do blízkého Birkenau (Březinky), kde to pro mnohé z nás bylo
psychicky ještě náročnější.
 |
| Známá příjezdová část do Birkenau |
Stáli jsme na místě, kde se třídily transporty a
rozhodovalo o osudu bezmála dvou milionů lidí, procházeli se kolem
polorozbořených plynových komor a ubytovacích částí, nebo se zastavili u
památníku, který byl vybudován jako výstraha pro další generace, kam až může
vést chuť po moci.
 |
| Místo plné otázek a zároveň žádné odpovědi... Tady probíhalo "třídění". |
 |
| Zmiňovaný památník |
 |
| Pohled od památníku |
 |
| "Sprchy" |
 |
| Snaha zamést stopy, proto je vše polorozbořené... |
 |
| Tady myslím ty komíny mluví samy za sebe |
 |
| Původní Březinka, domy se poté využily jako ubytovací "zařízení" pro ženy |
 |
| Zde spaly ženy, třípatrové postele a na každé 7 osob. |
 |
| Ubytovací část mužů, dřevěné domy |
 |
| Toalety |
Abychom si mohli dotvořit jakýsi obrázek o tamějších podmínkách,
byl o nám řečeno, že když se tam zajedou podívat pamětníci, tak říkají, že to
tehdy vypadlo úplně stejně, akorát, že tam nerostla tráva. Protože kdyby ano,
snědli by ji. Co dodat…
V Březince se nám začalo počasí umoudřovat, a to
znamenalo jediné. Čas opustit tato utrpením protkaná místa a vyrazit do
Krakowa, historického hlavního města Polska.
V Krakowě jsme si udělali
procházku na hrad k „učebnici stavebních stylů“, Katedrální bazilice sv.
Stanislava a sv. Václava, viděli Barbakan (zachovalá brána městského opevnění)
a měli rozchod na Krakowském rynku, kde se nachází socha polského romantického
spisovatele Adama Mickiewcze nebo jeden z nejstarších polských kostelů,
kostel sv. Vojtěcha.
 |
| Katedrální bazilika sv. Stanislava a sv. Václava |
 |
| Krakowský rynek |
 |
| A nakonec jedno umělecké krakowské zákoutí :) |
Po této historické návštěvě, kterou jsme všichni potřebovali
na zlepšení nálady byl čas se vrátit zpátky do Znojma.
A k čemu nám tato exkurze byla? Dorazili jsme domů sice
unavení, ale plní dojmů a hlavně vděční za to, v jaké době žijeme. Protože
lidé věří malému zlu a málokdo si uvědomí, že tyto věci se doopravdy děly.
E.
