Vděčná aneb povinný zážitek pro všechny

Možná si říkáte, koho by napadlo strávit jeden z prvních slunečných dnů na exkurzi v Osvětimi a Březince? Ano, mně, spolu s naší třídou a úžasnou učitelkou dějepisu.

Naše cesta začala už ve dvě ráno, kdy jsme měli sraz u školy a každý si povinně kontroloval cestovní doklady. „Všichni mají? I tu modrou kartičku pojištěnce? Tak můžeme.“  Ozval se hlas paní učitelky a vyrazili jsme směr Polsko.

Netrvalo dlouho a ze sedadel se začalo ozývat spokojené oddechování. Ale i přes to, že bylo brzo ráno, se nás našlo pár, co jsme nezamhouřili oko. Možná to bylo tím, co nás čekalo, vědomím, že celé toto zvěrstvo se dělo poměrně nedávno nebo tím, že mnozí naši příbuzní to dodnes nosí jako pomyslnou jizvu na jejich „bezstarostném“ dětství…

Po několikahodinové cestě  jsme dorazili na naši první zastávku – AUSCHWITZ (Osvětim). Už při pohledu z okna autobusu muselo být všem jasné, že to nebude jeden z těch našich typických dnů, kdy se smějeme snad nad vším, co ten druhý řekne. Všude bylo mlhavo, ponuro, zkrátka jakoby i tamější počasí vědělo, co se na tom místě odehrávalo a hodlalo nám poskytnout autentický zážitek.

Po snídani, kdy se celým autobusem linula vůně řízků a palačinek, jsme prošli bezpečnostní kontrolou, nafasovali sluchátka a v doprovodu průvodkyně začala naše exkurze.

Brána do pekla

Slyšet, a hlavně vidět na vlastní oči, že to, co znáte z těch nejhorších vyprávění se vážně dělo… Ten pocit se nedá popsat. Procházíte jednotlivé bloky, prohlížíte si fotky, posloucháte příběhy o lidech, pro které vedla jediná cesta zpátky domů komínem a zkrátka nevěříte, nevěříte, že toho byl někdo schopen.

Po asi dvou hodinách strávených v Auschwitzu následoval přesun autobusem do blízkého Birkenau (Březinky), kde to pro mnohé z nás bylo psychicky ještě náročnější.

Známá příjezdová část do Birkenau

Stáli jsme na místě, kde se třídily transporty a rozhodovalo o osudu bezmála dvou milionů lidí, procházeli se kolem polorozbořených plynových komor a ubytovacích částí, nebo se zastavili u památníku, který byl vybudován jako výstraha pro další generace, kam až může vést chuť po moci.

Místo plné otázek a zároveň žádné odpovědi... Tady probíhalo "třídění".

Zmiňovaný památník

Pohled od památníku

"Sprchy"

Snaha zamést stopy, proto je vše polorozbořené...

Tady myslím ty komíny mluví samy za sebe

Původní Březinka, domy se poté využily jako ubytovací "zařízení" pro ženy

Zde spaly ženy, třípatrové postele a na každé 7 osob.

Ubytovací část mužů, dřevěné domy

Toalety

Abychom si mohli dotvořit jakýsi obrázek o tamějších podmínkách, byl o nám řečeno, že když se tam zajedou podívat pamětníci, tak říkají, že to tehdy vypadlo úplně stejně, akorát, že tam nerostla tráva. Protože kdyby ano, snědli by ji. Co dodat…

V Březince se nám začalo počasí umoudřovat, a to znamenalo jediné. Čas opustit tato utrpením protkaná místa a vyrazit do Krakowa, historického hlavního města Polska.

V Krakowě jsme si udělali procházku na hrad k „učebnici stavebních stylů“, Katedrální bazilice sv. Stanislava a sv. Václava, viděli Barbakan (zachovalá brána městského opevnění) a měli rozchod na Krakowském rynku, kde se nachází socha polského romantického spisovatele Adama Mickiewcze nebo jeden z nejstarších polských kostelů, kostel sv. Vojtěcha.

Katedrální bazilika sv. Stanislava a sv. Václava

Krakowský rynek

A nakonec jedno umělecké krakowské zákoutí :)

Po této historické návštěvě, kterou jsme všichni potřebovali na zlepšení nálady byl čas se vrátit zpátky do Znojma.

A k čemu nám tato exkurze byla? Dorazili jsme domů sice unavení, ale plní dojmů a hlavně vděční za to, v jaké době žijeme. Protože lidé věří malému zlu a málokdo si uvědomí, že tyto věci se doopravdy děly.

E.