„Tak se na vás podíváme. Jak jste spaly? A co ta nová?“ budí mě pronikavý hlas zdravotní sestry a v tu chvilku mi to začíná pomalu docházet. Ta nová, to jsem já. Přivezli mě včera s těžkým otřesem mozku,podvrtnutou páteří a pohmožděnou levou půlkou těla. Že by vás zajímalo, jak se mi to stalo? To mně taky. Krom toho, že to strašně bolí totiž nevím nic. Teda skoro. Matně si vzpomínám na lyže, oranžovou lanovku, lehátko a doktora, co měl vlasy jako po zásahu elektrickým proudem. Napadne mě, že mám možná něco v mobilu. Začnu se natahovat k nočnímu stolku, který mám zaparkovaný u postele. V tom mě něco zastaví – nemůžu se zvednout, prostě to nejde, nezvednu hlavu. Vzápětí ještě přiběhne sestra a začne na celé oddělení přednášet, jestli jsem se náhodou nezbláznila, že se hýbu, chci se dívat na svítící obrazovku a nespím! Omluvím se jí, že jsem nevěděla, že to mám zakázané a pokusím se uvelebit zpátky do postele. Ona mi věnuje ještě jedno své poklepaní na čelo a odejde. Snažím se usnout, ale nejde to, a tak si nastavím jasný cíl – bolest nebolest, musím se k tomu šuplíku dostat. Každým pokusem jsem blíž a blíž, až se mi to povede. Jako první otevírám galerii, vidím několik fotek zasněžených vrcholků Alp, sleduji video, na kterém se se sestrou předháníme, kdo si dřív nazuje lyžáky a pomalu mi začíná docházet, co se asi stalo... V tu chvíli mi přijde zpráva od taťky, jestli může zavolat. Odpovídám a za nedlouho se jeho fotka objevuje na displeji. Nechávám ho mluvit, protože snahou se dostat ke stolku jsem vyplýtvala všechny zásoby energie. Nechávám ho mluvit a on s občasným záchvěvem v hlase popisuje, co se to včera vlastně stalo. Jeli jsme s ním lyžovat do rakouských Alp a při jednom z posledních sjezdů to do mě napálila nějaká paní. „Už si vzpomínáš?“ zeptá se a já odpovím, že ne. „A co Vánoce? Vysvědčení? Na to si už pamatuješ?“ Teď už neodpovím nic, místo toho se rozbrečím. Já si to nepamatuju. Jaké jsem měla známky na pololetí? Podařilo se mi vytáhnout tu chemii? Co jsem dostala k Vánocům? Slavili jsme Štědrý večer u nás nebo u babičky s dědou? Měla jsem už narozeniny? Sice jsem se na mobilu podívala do galerie, ale ne na datum. On totiž není říjen, jak jsem si celou dobu myslela. Je únor. A já mám půl roku okno. Táta se mě snaží rozveselit tím, že mi vypráví, jak mi během čekání na centrálním příjmu asi desetkrát řekl, že jedu v květnu na koncert a já se z toho desetkrát radovala, jako by mi to řekl poprvé. V ten moment si ale přijdu strašlivě bezmocná. Jako bych půl roku vůbec nebyla. Všechno je pryč a já mám strach, že mi ty vzpomínky někdo vzal a už je nikdy nevrátí... Až dodnes jsem si myslela, že tohle se může stát jenom ve filmu a je to pouze hollywoodský tip, jak dosáhnout vyšší sledovanosti. Kéž by byl ... Po zbytek dne se mi hlavou honí hned několik věcí. Od otázek, proč já dopadla takhle a té paní se až na pár modřin nic nestalo až po myšlenky na to, co budu dělat, jestli se mi paměť nevrátí. A čím víc mi chodí zprávy od kamarádů a rodiny, že mi rozumí, ať se ničeho nebojím, že se všechno určitě spraví, tak tím mi je hůř. Nikdo, kdo si to nezažil, mi nemůže rozumět. Nemůže vědět, jak se cítím. Nemůže říkat, že všechno bude zase jako dřív. A víte proč? Protože až když se každé tři minuty ptáte, kde to vlastně jste, tak doopravdy pochopíte, jaké to je být na dně. Každý mi může napovídat, co se ten půl rok dělo a já mu budu věřit, jelikož se nemám čeho „chytit“. Jasně, pořád mám nějaké fotky, ale fotky ani videa neobsahují pocity. Nezachytí to, jak se cítíme, co prožíváme uvnitř. Od toho jsou totiž ty vzpomínky, které já nemám a hrozí, že už mít nikdy nebudu... Celou následující noc se jen převaluju. Ne, že bych nebyla unavená, ale nemůžu zkrátka usnout. Nemám kus sebe, svého života, a to je ta největší bezmoc...
Žádné komentáře:
Okomentovat