by Eva: 2020

čtvrtek 30. dubna 2020

Sebeobětování jako forma protestu

Palachovo upálení byla neuvážená hloupost.

Loni jsme si připomněli už padesát let od upálení Jana Palacha. 16. ledna 1969 vzplála na Václavském náměstí první pochodeň na protest proti cenzuře a okupaci Československa. Mělo to smysl? Probudilo to československý národ, aby dal konečně najevo svůj nesouhlas? Nebo bylo Palachovo upálení neuvážená hloupost?

Dle mého byl jeho čin rozhodně opodstatněný.

Sice to trvalo dvacet let, ale Palachovo počínání mělo přece jen podíl na pádu komunistického režimu. “V souvislosti s připomínáním Palachovy oběti propukaly nepokoje, které vyvrcholily v roce 1989 a staly se předzvěstí pádu komunismu. Při protestních akcích

bylo tehdy zatčeno až 1 400 osob.” [1] Palachova oběť tak skutečně probudila Čechy z komunistické letargie.

Myslím si, že to, co Jan Palach udělal má dopad i na naši generaci. Více si dokážeme představit, jaká tehdy byla doba, když bylo několik lidí schopných položit vlastní život za to, aby upozornili na to, co se děje. Žít s všudypřítomnou cenzurou a s tím, že by se k nám dostávaly jen ty zprávy, které se hodí režimu? S tím přece bylo zapotřebí něco udělat a my si teď můžeme akorát vážit toho, že se tehdy našel někdo, kdo bojoval pro nás, za lepší budoucnost.

Na druhou stranu, když se teď zeptám své babičky, která tehdy studovala druhým rokem na vysoké škole v Brně, jaké to bylo, když se Palach upálil, odpoví mi, že to skoro ani nezaregistrovala. Na kolejích sice byly vylepené nějaké letáčky a pár studentů, kteří ho znali osobně to sice prožívalo, ale pro většinu to “nic neznamenalo”, neovlivnilo je to. A proč si myslíte, že to tak bylo? Ano, kdyby komunisté zveřejnili dopis Jana Palacha, který po sobě zanechal na místě upálení, bylo by dle mého názoru vše jinak.Opět se zde promítá jeden z důvodů počínání “první pochodně” (a později i několika dalších), cenzura.

Dalším protiargumentem by mohlo být to, že přece existuje mnoho jiných, bezpečnějších forem protestu. To bezpochyby ano, ale měl by jiný protest takový dopad? Jak jsem již zmiňovala ve třetím odstavci - dělaly by se snad protestní akce jako vzpomínka na kluka, co třeba lepil plakáty? Nebo křičel antikomunistická hesla na ulici? To asi ne. Palach se nejspíš inspiroval od vietnamského buddhistického mnicha Thich Quanga Duce. “Chtěl tak přimět jihovietnamský režim, aby zastavil perzekuci buddhistů. Drastickou formou protestu se

později inspirovala řada „pochodní“ ve východním bloku.” [2] Palach tehdy nebyl jediný, kdo tuto cestu zvolil. Mj. Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Ryszard Siwiec, Evžen Plocek nebo Sándor Bauer.

Jak už jsem zmínila ve druhém odstavci, myslím, že upálení Jana Palacha nebyla neuvážená hloupost. To, že největší dopad to mělo až o dvacet let později přece nic nemění na tom, že to smysl mělo a že to pozitivně ovlivnilo i svět, ve kterém žijeme nyní. A to, že mohl protestovat jiným způsobem je sice pravda, ale o tom, zdali by to mělo stejný dopad můžeme jen spekulovat. Jak sám Palach řekl v nahraném rozhovoru s psychiatričkou Zdenkou Kmuníčkovou ze dne 17. ledna 1969: “Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.” Nebýt něj, bůhví, v jakých podmínkách bychom žili.

____________________________________________________________________

2001 [cit. 12.03.2019]. Dostupné z: https://www.info.cz/jan-palach-upaleni-hrob-film

Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/upaleni-sebeupaleni-protest-jan-palach-jan-zajic-sandor-bauer-ryszard-siwiec-sovetsky-rezim-thich-qu.A190116_451134_domaci_elka

Říjen nebo únor?

„Tak se na vás podíváme. Jak jste spaly? A co ta nová?“ budí mě pronikavý hlas zdravotní sestry a v tu chvilku mi to začíná pomalu docházet. Ta nová, to jsem já. Přivezli mě včera s těžkým otřesem mozku,podvrtnutou páteří a pohmožděnou levou půlkou těla. Že by vás zajímalo, jak se mi to stalo? To mně taky. Krom toho, že to strašně bolí totiž nevím nic. Teda skoro. Matně si vzpomínám na lyže, oranžovou lanovku, lehátko a doktora, co měl vlasy jako po zásahu elektrickým proudem. Napadne mě, že mám možná něco v mobilu. Začnu se natahovat k nočnímu stolku, který mám zaparkovaný u postele. V tom mě něco zastaví – nemůžu se zvednout, prostě to nejde, nezvednu hlavu. Vzápětí ještě přiběhne sestra a začne na celé oddělení přednášet, jestli jsem se náhodou nezbláznila, že se hýbu, chci se dívat na svítící obrazovku a nespím! Omluvím se jí, že jsem nevěděla, že to mám zakázané a pokusím se uvelebit zpátky do postele. Ona mi věnuje ještě jedno své poklepaní na čelo a odejde. Snažím se usnout, ale nejde to, a tak si nastavím jasný cíl – bolest nebolest, musím se k tomu šuplíku dostat. Každým pokusem jsem blíž a blíž, až se mi to povede. Jako první otevírám galerii, vidím několik fotek zasněžených vrcholků Alp, sleduji video, na kterém se se sestrou předháníme, kdo si dřív nazuje lyžáky a pomalu mi začíná docházet, co se asi stalo... V tu chvíli mi přijde zpráva od taťky, jestli může zavolat. Odpovídám a za nedlouho se jeho fotka objevuje na displeji. Nechávám ho mluvit, protože snahou se dostat ke stolku jsem vyplýtvala všechny zásoby energie. Nechávám ho mluvit a on s občasným záchvěvem v hlase popisuje, co se to včera vlastně stalo. Jeli jsme s ním lyžovat do rakouských Alp a při jednom z posledních sjezdů to do mě napálila nějaká paní. „Už si vzpomínáš?“ zeptá se a já odpovím, že ne. „A co Vánoce? Vysvědčení? Na to si už pamatuješ?“ Teď už neodpovím nic, místo toho se rozbrečím. Já si to nepamatuju. Jaké jsem měla známky na pololetí? Podařilo se mi vytáhnout tu chemii? Co jsem dostala k Vánocům? Slavili jsme Štědrý večer u nás nebo u babičky s dědou? Měla jsem už narozeniny? Sice jsem se na mobilu podívala do galerie, ale ne na datum. On totiž není říjen, jak jsem si celou dobu myslela. Je únor. A já mám půl roku okno. Táta se mě snaží rozveselit tím, že mi vypráví, jak mi během čekání na centrálním příjmu asi desetkrát řekl, že jedu v květnu na koncert a já se z toho desetkrát radovala, jako by mi to řekl poprvé. V ten moment si ale přijdu strašlivě bezmocná. Jako bych půl roku vůbec nebyla. Všechno je pryč a já mám strach, že mi ty vzpomínky někdo vzal a už je nikdy nevrátí... Až dodnes jsem si myslela, že tohle se může stát jenom ve filmu a je to pouze hollywoodský tip, jak dosáhnout vyšší sledovanosti. Kéž by byl ... Po zbytek dne se mi hlavou honí hned několik věcí. Od otázek, proč já dopadla takhle a té paní se až na pár modřin nic nestalo až po myšlenky na to, co budu dělat, jestli se mi paměť nevrátí. A čím víc mi chodí zprávy od kamarádů a rodiny, že mi rozumí, ať se ničeho nebojím, že se všechno určitě spraví, tak tím mi je hůř. Nikdo, kdo si to nezažil, mi nemůže rozumět. Nemůže vědět, jak se cítím. Nemůže říkat, že všechno bude zase jako dřív. A víte proč? Protože až když se každé tři minuty ptáte, kde to vlastně jste, tak doopravdy pochopíte, jaké to je být na dně. Každý mi může napovídat, co se ten půl rok dělo a já mu budu věřit, jelikož se nemám čeho „chytit“. Jasně, pořád mám nějaké fotky, ale fotky ani videa neobsahují pocity. Nezachytí to, jak se cítíme, co prožíváme uvnitř. Od toho jsou totiž ty vzpomínky, které já nemám a hrozí, že už mít nikdy nebudu... Celou následující noc se jen převaluju. Ne, že bych nebyla unavená, ale nemůžu zkrátka usnout. Nemám kus sebe, svého života, a to je ta největší bezmoc...