Sebeobětování jako forma protestu

Palachovo upálení byla neuvážená hloupost.

Loni jsme si připomněli už padesát let od upálení Jana Palacha. 16. ledna 1969 vzplála na Václavském náměstí první pochodeň na protest proti cenzuře a okupaci Československa. Mělo to smysl? Probudilo to československý národ, aby dal konečně najevo svůj nesouhlas? Nebo bylo Palachovo upálení neuvážená hloupost?

Dle mého byl jeho čin rozhodně opodstatněný.

Sice to trvalo dvacet let, ale Palachovo počínání mělo přece jen podíl na pádu komunistického režimu. “V souvislosti s připomínáním Palachovy oběti propukaly nepokoje, které vyvrcholily v roce 1989 a staly se předzvěstí pádu komunismu. Při protestních akcích

bylo tehdy zatčeno až 1 400 osob.” [1] Palachova oběť tak skutečně probudila Čechy z komunistické letargie.

Myslím si, že to, co Jan Palach udělal má dopad i na naši generaci. Více si dokážeme představit, jaká tehdy byla doba, když bylo několik lidí schopných položit vlastní život za to, aby upozornili na to, co se děje. Žít s všudypřítomnou cenzurou a s tím, že by se k nám dostávaly jen ty zprávy, které se hodí režimu? S tím přece bylo zapotřebí něco udělat a my si teď můžeme akorát vážit toho, že se tehdy našel někdo, kdo bojoval pro nás, za lepší budoucnost.

Na druhou stranu, když se teď zeptám své babičky, která tehdy studovala druhým rokem na vysoké škole v Brně, jaké to bylo, když se Palach upálil, odpoví mi, že to skoro ani nezaregistrovala. Na kolejích sice byly vylepené nějaké letáčky a pár studentů, kteří ho znali osobně to sice prožívalo, ale pro většinu to “nic neznamenalo”, neovlivnilo je to. A proč si myslíte, že to tak bylo? Ano, kdyby komunisté zveřejnili dopis Jana Palacha, který po sobě zanechal na místě upálení, bylo by dle mého názoru vše jinak.Opět se zde promítá jeden z důvodů počínání “první pochodně” (a později i několika dalších), cenzura.

Dalším protiargumentem by mohlo být to, že přece existuje mnoho jiných, bezpečnějších forem protestu. To bezpochyby ano, ale měl by jiný protest takový dopad? Jak jsem již zmiňovala ve třetím odstavci - dělaly by se snad protestní akce jako vzpomínka na kluka, co třeba lepil plakáty? Nebo křičel antikomunistická hesla na ulici? To asi ne. Palach se nejspíš inspiroval od vietnamského buddhistického mnicha Thich Quanga Duce. “Chtěl tak přimět jihovietnamský režim, aby zastavil perzekuci buddhistů. Drastickou formou protestu se

později inspirovala řada „pochodní“ ve východním bloku.” [2] Palach tehdy nebyl jediný, kdo tuto cestu zvolil. Mj. Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Ryszard Siwiec, Evžen Plocek nebo Sándor Bauer.

Jak už jsem zmínila ve druhém odstavci, myslím, že upálení Jana Palacha nebyla neuvážená hloupost. To, že největší dopad to mělo až o dvacet let později přece nic nemění na tom, že to smysl mělo a že to pozitivně ovlivnilo i svět, ve kterém žijeme nyní. A to, že mohl protestovat jiným způsobem je sice pravda, ale o tom, zdali by to mělo stejný dopad můžeme jen spekulovat. Jak sám Palach řekl v nahraném rozhovoru s psychiatričkou Zdenkou Kmuníčkovou ze dne 17. ledna 1969: “Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.” Nebýt něj, bůhví, v jakých podmínkách bychom žili.

____________________________________________________________________

[1] Autor: ABE, 14.1. 2019. Jan Palach: Upálení, čtyři poslední dopisy a dva hroby | info.cz. Info.cz - Česko, svět, politika, zpravodajství, analýzy, události, byznys [online]. Copyright ©

2001 [cit. 12.03.2019]. Dostupné z: https://www.info.cz/jan-palach-upaleni-hrob-film

[2] Autor: Robert Oppelt, 19.1. 2019. Být světlem pro jiné. Proti režimu se upalovali mniši, studenti i komunisté | idnes.cz [online]. Copyright © 2019 MAFRA, a.s. [cit. 12.03.2019].

Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/upaleni-sebeupaleni-protest-jan-palach-jan-zajic-sandor-bauer-ryszard-siwiec-sovetsky-rezim-thich-qu.A190116_451134_domaci_elka

Říjen nebo únor?

„Tak se na vás podíváme. Jak jste spaly? A co ta nová?“ budí mě pronikavý hlas zdravotní sestry a v tu chvilku mi to začíná pomalu docházet. Ta nová, to jsem já. Přivezli mě včera s těžkým otřesem mozku,podvrtnutou páteří a pohmožděnou levou půlkou těla. Že by vás zajímalo, jak se mi to stalo? To mně taky. Krom toho, že to strašně bolí totiž nevím nic. Teda skoro. Matně si vzpomínám na lyže, oranžovou lanovku, lehátko a doktora, co měl vlasy jako po zásahu elektrickým proudem. Napadne mě, že mám možná něco v mobilu. Začnu se natahovat k nočnímu stolku, který mám zaparkovaný u postele. V tom mě něco zastaví – nemůžu se zvednout, prostě to nejde, nezvednu hlavu. Vzápětí ještě přiběhne sestra a začne na celé oddělení přednášet, jestli jsem se náhodou nezbláznila, že se hýbu, chci se dívat na svítící obrazovku a nespím! Omluvím se jí, že jsem nevěděla, že to mám zakázané a pokusím se uvelebit zpátky do postele. Ona mi věnuje ještě jedno své poklepaní na čelo a odejde. Snažím se usnout, ale nejde to, a tak si nastavím jasný cíl – bolest nebolest, musím se k tomu šuplíku dostat. Každým pokusem jsem blíž a blíž, až se mi to povede. Jako první otevírám galerii, vidím několik fotek zasněžených vrcholků Alp, sleduji video, na kterém se se sestrou předháníme, kdo si dřív nazuje lyžáky a pomalu mi začíná docházet, co se asi stalo... V tu chvíli mi přijde zpráva od taťky, jestli může zavolat. Odpovídám a za nedlouho se jeho fotka objevuje na displeji. Nechávám ho mluvit, protože snahou se dostat ke stolku jsem vyplýtvala všechny zásoby energie. Nechávám ho mluvit a on s občasným záchvěvem v hlase popisuje, co se to včera vlastně stalo. Jeli jsme s ním lyžovat do rakouských Alp a při jednom z posledních sjezdů to do mě napálila nějaká paní. „Už si vzpomínáš?“ zeptá se a já odpovím, že ne. „A co Vánoce? Vysvědčení? Na to si už pamatuješ?“ Teď už neodpovím nic, místo toho se rozbrečím. Já si to nepamatuju. Jaké jsem měla známky na pololetí? Podařilo se mi vytáhnout tu chemii? Co jsem dostala k Vánocům? Slavili jsme Štědrý večer u nás nebo u babičky s dědou? Měla jsem už narozeniny? Sice jsem se na mobilu podívala do galerie, ale ne na datum. On totiž není říjen, jak jsem si celou dobu myslela. Je únor. A já mám půl roku okno. Táta se mě snaží rozveselit tím, že mi vypráví, jak mi během čekání na centrálním příjmu asi desetkrát řekl, že jedu v květnu na koncert a já se z toho desetkrát radovala, jako by mi to řekl poprvé. V ten moment si ale přijdu strašlivě bezmocná. Jako bych půl roku vůbec nebyla. Všechno je pryč a já mám strach, že mi ty vzpomínky někdo vzal a už je nikdy nevrátí... Až dodnes jsem si myslela, že tohle se může stát jenom ve filmu a je to pouze hollywoodský tip, jak dosáhnout vyšší sledovanosti. Kéž by byl ... Po zbytek dne se mi hlavou honí hned několik věcí. Od otázek, proč já dopadla takhle a té paní se až na pár modřin nic nestalo až po myšlenky na to, co budu dělat, jestli se mi paměť nevrátí. A čím víc mi chodí zprávy od kamarádů a rodiny, že mi rozumí, ať se ničeho nebojím, že se všechno určitě spraví, tak tím mi je hůř. Nikdo, kdo si to nezažil, mi nemůže rozumět. Nemůže vědět, jak se cítím. Nemůže říkat, že všechno bude zase jako dřív. A víte proč? Protože až když se každé tři minuty ptáte, kde to vlastně jste, tak doopravdy pochopíte, jaké to je být na dně. Každý mi může napovídat, co se ten půl rok dělo a já mu budu věřit, jelikož se nemám čeho „chytit“. Jasně, pořád mám nějaké fotky, ale fotky ani videa neobsahují pocity. Nezachytí to, jak se cítíme, co prožíváme uvnitř. Od toho jsou totiž ty vzpomínky, které já nemám a hrozí, že už mít nikdy nebudu... Celou následující noc se jen převaluju. Ne, že bych nebyla unavená, ale nemůžu zkrátka usnout. Nemám kus sebe, svého života, a to je ta největší bezmoc...

Vděčná aneb povinný zážitek pro všechny

Možná si říkáte, koho by napadlo strávit jeden z prvních slunečných dnů na exkurzi v Osvětimi a Březince? Ano, mně, spolu s naší třídou a úžasnou učitelkou dějepisu.

Naše cesta začala už ve dvě ráno, kdy jsme měli sraz u školy a každý si povinně kontroloval cestovní doklady. „Všichni mají? I tu modrou kartičku pojištěnce? Tak můžeme.“  Ozval se hlas paní učitelky a vyrazili jsme směr Polsko.

Netrvalo dlouho a ze sedadel se začalo ozývat spokojené oddechování. Ale i přes to, že bylo brzo ráno, se nás našlo pár, co jsme nezamhouřili oko. Možná to bylo tím, co nás čekalo, vědomím, že celé toto zvěrstvo se dělo poměrně nedávno nebo tím, že mnozí naši příbuzní to dodnes nosí jako pomyslnou jizvu na jejich „bezstarostném“ dětství…

Po několikahodinové cestě  jsme dorazili na naši první zastávku – AUSCHWITZ (Osvětim). Už při pohledu z okna autobusu muselo být všem jasné, že to nebude jeden z těch našich typických dnů, kdy se smějeme snad nad vším, co ten druhý řekne. Všude bylo mlhavo, ponuro, zkrátka jakoby i tamější počasí vědělo, co se na tom místě odehrávalo a hodlalo nám poskytnout autentický zážitek.

Po snídani, kdy se celým autobusem linula vůně řízků a palačinek, jsme prošli bezpečnostní kontrolou, nafasovali sluchátka a v doprovodu průvodkyně začala naše exkurze.

Brána do pekla

Slyšet, a hlavně vidět na vlastní oči, že to, co znáte z těch nejhorších vyprávění se vážně dělo… Ten pocit se nedá popsat. Procházíte jednotlivé bloky, prohlížíte si fotky, posloucháte příběhy o lidech, pro které vedla jediná cesta zpátky domů komínem a zkrátka nevěříte, nevěříte, že toho byl někdo schopen.

Po asi dvou hodinách strávených v Auschwitzu následoval přesun autobusem do blízkého Birkenau (Březinky), kde to pro mnohé z nás bylo psychicky ještě náročnější.

Známá příjezdová část do Birkenau

Stáli jsme na místě, kde se třídily transporty a rozhodovalo o osudu bezmála dvou milionů lidí, procházeli se kolem polorozbořených plynových komor a ubytovacích částí, nebo se zastavili u památníku, který byl vybudován jako výstraha pro další generace, kam až může vést chuť po moci.

Místo plné otázek a zároveň žádné odpovědi... Tady probíhalo "třídění".

Zmiňovaný památník

Pohled od památníku

"Sprchy"

Snaha zamést stopy, proto je vše polorozbořené...

Tady myslím ty komíny mluví samy za sebe

Původní Březinka, domy se poté využily jako ubytovací "zařízení" pro ženy

Zde spaly ženy, třípatrové postele a na každé 7 osob.

Ubytovací část mužů, dřevěné domy

Toalety

Abychom si mohli dotvořit jakýsi obrázek o tamějších podmínkách, byl o nám řečeno, že když se tam zajedou podívat pamětníci, tak říkají, že to tehdy vypadlo úplně stejně, akorát, že tam nerostla tráva. Protože kdyby ano, snědli by ji. Co dodat…

V Březince se nám začalo počasí umoudřovat, a to znamenalo jediné. Čas opustit tato utrpením protkaná místa a vyrazit do Krakowa, historického hlavního města Polska.

V Krakowě jsme si udělali procházku na hrad k „učebnici stavebních stylů“, Katedrální bazilice sv. Stanislava a sv. Václava, viděli Barbakan (zachovalá brána městského opevnění) a měli rozchod na Krakowském rynku, kde se nachází socha polského romantického spisovatele Adama Mickiewcze nebo jeden z nejstarších polských kostelů, kostel sv. Vojtěcha.

Katedrální bazilika sv. Stanislava a sv. Václava

Krakowský rynek

A nakonec jedno umělecké krakowské zákoutí :)

Po této historické návštěvě, kterou jsme všichni potřebovali na zlepšení nálady byl čas se vrátit zpátky do Znojma.

A k čemu nám tato exkurze byla? Dorazili jsme domů sice unavení, ale plní dojmů a hlavně vděční za to, v jaké době žijeme. Protože lidé věří malému zlu a málokdo si uvědomí, že tyto věci se doopravdy děly.

E.

This is a person to person relationship

Do you know that feeling being in a fandom? Fandom, which is rather something like family for you? Well, that's Mendes Army for me. I've been part of this unbelievable group for 3 years and like every girl or boy from us, I've always wanted to meet Shawn Mendes. Boy, who changed my life and gave me faith in myself and my dreams. I was the happiest person in the whole world when I got a ticket to his concert of the Illuminate world tour in Vienna. But I couldn't afford the VIP ones so I was "just" on the concert (no Q&A and ofcourse no M&G), however I was really grateful and I cried during the whole show.

Anyway, miracles happen, so a few days before my dream came true (see Shawn Mendes live) I saw one post on Facebook. The post was from one girl, who was going to meet Shawn. She had an idea that fans could write a letter for him and she'll create something like a book with this messages. So I decided, about two hours before deadline that I'll try to write something. And so I did. Later she gave the book to him and I hope that one day, he'll read it and take a moment to think about my words...

Hey.. I don't know how I can start because there're so many things that I want to tell you.. Maybe that I'm a little 16 years old girl from Czech Republic, who you've changed her life. I think it's just unbelievable. I heard about you for the first time at the middle of 2014 and now you are there. In Vienna with million beloved fans all over the world.

A year earlier I thought you are my perfect future husband and love of my life. Crazy, right? Now you are my inspiration, motivation, reason why I wake up at 5 AM (because of your new song) no matter if I'm tired, sick or dead. Honestly? I can't imagine my life without you. Maybe sometimes I still hope for our perfect relationship in Canada, but that'll be our little secret, ok?

And another fact is that I'm totally in love with Canada, because of natur, ice-hockey, culture etc. for about 4 years and I have always wanted to visit this beautiful country. So when I found out you are Canadian I was for 150% sure that Canada'll have some special meaning for the rest of my life and I have to go there one day.

It's funny how my wishes are changing. When you released Stitches, my brain was nonstop thinking about our possible future (how I said, you were a perfect future husband). Now, my one and only wish is tell you all my feelings, which I have because of your fantastic music and hug you because, why not? You've really changed my life, in a good way, ofcourse.

I believe that I can meet you one day (in your maroon hoodie, which you apparently burnt) and tell it you face to face. But it's crazy unlikely because there're million people like me..

How you are saying " When you wake up,  your whole world's flipped, it's just different and you know you gotta go with it. And that's just simply growing up and not see it in a negative way. You have to see it as its been given to you. I mean as much as times can be crazy, you're gonna feel like that's where you're supposed to be. You're not going to feel out of place anymore. You're going to feel like that's where you were meant to be. You don't have to pretend that it's easy all the time,  you just let it go and grow with it and you can't hold on to the old you or the old this or the old that, because you know you change. And it's not changing in a bad way it's just changing because that's what happens in life. You grow up,  everyone moves on, you're just learning.  You stay true to yourself. Changing isn't a bad thing, it never was,  but at the end of the day, you know, you're the same person and where your heart is, that doesn't change." This is a perfect truth. When I heard it for the first time I was just paralyzed and I was sitting with an open mouth. Yeah, I really was. Especially with the part "You're going to feel like that's where you were meant to be." I reliazed that it was for me just a random click on the video where one girl was talking about her favourite songs and Life of the party was one of them. At this moment I felt like I finally found what I was looking for all the time. Something what can change my day from total night mare to "I know I gotta go with it" with Understand in my headphones.

Shawn, you opended my eyes and you gave me faith in myself, my dreams and wishes. And I can't say how much I appreciate it.

I think you don't even know how many people you've changed. And it could be hard sometimes with haters or when you're on tour for a while without your family. But when you fall asleep just remember that you and your Mendes Army lay under the same stars (even when it's night in Canada and morning in Europe). If something happend you know we're there for you. At any time, in every country, forever.

Btw. I may meet you on the airplane and see your "hair outta control"... 

xoxo

Love you, @evahrdlickova

Cesta do nového světa IV. (Switzerland 2k16)

Den IV. : Věděla jsem, že poslední den našeho pobytu bude o něco náročnější - jak už kvůli mé rychlosti při balení, tak "oblibě" ve vstávání, kterou oplýval celý náš pokoj. :D Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že i když máme před sebou několikahodinovou cestu zpátky do Čech, tak toho ještě stihneme tolik zažít.. Nové objevování jsme započali v Solothurnu - místě, kde zemřel rakouský a americký spisovatel Charles Sealsfield (také chvíli působil v Popicích u Znojma). Zde jsme opět, jako v Bernu viděli tamní orloj (a zase se budu opakovat, ale Praha je zkrátka Praha :D ).

 

orloj v Solothurnu

Dále jsme navštívili dva zdejší kostely, kdy v jednom jsme byli svědky závěru mše.

solothurnský kostel I.

solothurnský kostel II.

solothurnský kostel II.

Poté jsme se přesunuli na Rýnské vodopády, které by se s těmi Niagárskými klidně mohly srovnávat. Jako správní "čecháčci" jsme za poloviční cenu využili dopravu přímo na malý skalnatý útes. Loďka nás zavezla na místo, na kterém jste si připadali jako součást toho všeho. Toho úžasnýho, nepopsatelnýho (jako asi všechno ve Švýcarsku), dokonalýho, ale hlavně toho, v čem (až na zábradlí , díky kterému jsme nebyli součást vodopádů doopravdy :D ) nemá prsty člověk. Zkrátka důkaz, že příroda si vždycky poradí sama, ať už jí v průtoku řeky brání malej kamínek, nebo rovnou skály (a nebojím se následujícího označení) "jako kráva" :))

Už při příchodu nám bylo jasné, že toto bude stát za to :)

Rýnské vodopády I

Rýnské vodády II

Zpětně si říkám, že rozhodnutí se pro tento způsob dopravy
mě muselo stát spoustu odvahy :D

A zhruba tady někde Vám dojdou slova...

Po lehkém osvěžení v podobě kapek vody padajících bezhlavě ze skály dolů byla naší další zastávkou všem jistě dobře známá Kostnice. Místo, které je nedílnou součástí jak naší, české, tak světové historie. Místo, jenž je synonymem pro církevního reformátora, Mistra Jana Husa. Navštívili jsme jemu věnované muzeum (kde se bohužel nesmělo fotit) s připravenými úkoly, díky kterým jsme se o něm dozvěděli o něco více, než ve školních lavicích, kostel, kde byl údajně odsouzen (nebo spíše byl vyřknut jeho trest), prohlédli jsme si památník vytvořený českými studenty na počest výročí 600 let od jeho upálení a nakonec samozřejmě i místo, kde se vše událo.

Muzeum Mistra Jana Husa

 

Zmiňovaný kostel :)

Památník vytvořený českými ručičkami

Místo upálení

Po tomto troufám si říct silném zážitku pokračovala naše cesta k Bodamskému jezeru. Tam jsme navštívili květinový ostrov Mainau. Opět krásný pohled na všechny ty záhony plné nejrůznějsích druhů kytek a rostlin. Člověk ani nevěděl, jestli se má dřív koukat na tulipány, neobvyklé keře, nebo pozorovat na protějším břehu tyčící se vrcholky zasněžených alp... Na ostrově jsme objevili i motýlí dům, kde jsem si připadala jak v oblíbené písničce mojí malé sestřenice od Dády Patrasové "Chytila jsem na pasece motýla..." Bylo to neskutečné. Kamkoli jsme se otočili, třepetalo tam různobarevnými křidélky nějaké to stvoření. Ať už byste v tu chvíli měli jakoukoli náladu, garantuju Vám, že tohle by ji zvedlo o 1000% :) Taky by tomu ale napomohl čerstvý vzduch a všudypřítomné "květinové sošky a obrazce". A jako bonus se Vám dostane pohledu na jeden z nejromantičtějších západů Slunce odrážející se na hladině jezera...

V pozadí tyčící se Alpy

A toto Vás vítá už pár metrů od vchodu :)

Jeden z mnoha pohledů na plné záhony :)

A přichází hra zvaná
"Zkus mě vyfotit, než ti uletím" :)

Pro jistotu jsou tu ale menší vychytávky,
aby se Vám opravdu nějaký ten snímek podařil :))

Pokus o uměleckou fotku :D

Výhled jako z královské zahrady... :)

A taková pohádkově královská kašna :)

Tomu všemu nemůže chybět ani stavbička,
mně osobně připomínající obydlí Rapunzel :)

Další "soška" :)

Jako živá... :))

Jak jinak by se s Vámi měl tento ostrov rozloučit, než tímto pohledem?

Pak následovala několika hodinová cesta domů a i přesto, že jsem naspala něco okolo 3 hodin jsme byla po příjezdu plná energie, ale hlavně zážitků a nových zkušeností, za které jsem nesmírně vděčná! :)

Tak, a to bylo shrnutí mé cesty do Švýcarska. Nezapomenutelné dovolené, která byla jen důkazem, že všechny školní akce nemusí být jen způsob, jak se legálně ulít z vyučování.. :D Nikdy na tento týden nezapomenu, a i když se od té doby hodně změnilo - třeba bych některé dny popsala jinak, něco si nechala pro sebe a u něčeho se naopak více rozepsala, tak bych nic neměnila. Bylo to úžasný, skvělý, a vlastně bych tady mohla použít všechny možný superlativy, který jen existují, a stejně by to nebylo dostatečný označení toho všeho... :) Zkrátka, abyste věděli, jak moc jedinečný to bylo, musíte se tam jet podívat taky. :) Vidět ty nádhery na vlastní oči a uvědomit si, že proto, abychom to zažili nemusíme vydělávat miliony, ani jezdit bůhví kolik tisíc kilometrů...

Děkuju Vám, že i přes značnou nepravidelnost článků jste nad touto sérií nezanevřeli a snad Vás to i inspirovalo k nějaké té cestě, dovolené či jen malému výletu někam mimo město, mimo starosti a zajetý stereotyp.. :) Mějte se krásně!

Cesta do nového světa III. (Switzerland 2k16)

Den III. : Pro mě ten nejzajímavější a nejkrásnější z celého týdne. A to jsme nenavštívili čokoládovnu ani nic takového, takže je potěšující, že mou maličkost dokáže upoutat taky něco jiného, než jídlo. :D
Hned ráno jsme po snídani v podobě velice chutného vakuově baleného croissantu vyrazili do horského střediska pro vyšší vrstvu obyvatelstva. Cestou jsme projížděli kolem nepopsatelného Ženevského jezera, kdy jsem si připadala jak u moře..

Ženevské jezero :))

Po příjezdu do Interlakenu nás čekalo rozhodnutí - kam na oběd? Bohužel došlo na McDonald's, kde nám Omar s Glendou připravili za 3 CHF (asi 80,-) samozvaný hamburger, skládající se ze dvou půlek několikadenní housky, kousku "masa" a vydatného dresingu. S těžkými žaludky (a lehčí peněženkou) jsme pak byly se spolubydlícími rády za jablko, které nám vnutila kamarádka na spravení chuti.

horské středisko Interlaken

Ale tímto obědem končí ta méně hezká část dne a začíná to, na co nikdy nezapomenu.
Trümmelbachské vodopády - důkaz, že voda si najde cestu všude. Byly zde dvě možnosti, první - vyjet na vrchol vodopádů výtahem ve skále a následně tuto přírodní krásu sejít dolů, možnost č. 2 - vyšlapat si to jak nahoru na začátek, tak zpátky dolů. Můžete hádat, na co padla naše volba, volba milovnic gaučingu a podobných sportů. :D Ano, já a mé dvě kamarádky jsme nasedly spolu s jedním Švýcarem do výtahu.
Následoval sestup kolem všudypřítomných proudů průzračné vody, která sem tam vytvářela spolu se Sluncem po skalách duhu.. Skvělý pohled.. :)

výhled od Trümmelbachských vodopádů I.

samotné Trümmelbachské vodopády :)

výhled od Trümmelbachských vodopádů II.

Další zastávka byla horská vesnička. Když se řekne toto slovní spojení a Vám se vybaví třeba Pec pod Sněžkou, tak na to můžete klidně zapomenout.. :D Tohle bylo něco neskutečně krásnýho, co si budu napořád pamatovat. Pokud pomineme zrádné květnové sluníčko a úžasný vzduch, tak tu byl především VÝHLED. Výhled s velkým V! Se spolužáky jsme asi hodinu jen seděli na menším kopečku a kochali se okolím.. :) Kolem nás se tyčily zasněžené vrcholky čtyřtisícovek - prostě nád-he-ra.

Ten nepopsatelný pohled ♥

Kolem nás tyčící se čtyřtisícovky :)

A mě to inspirovalo natolik, že do budoucna si plánuji nechat Grindelwaldskou panoramu vytetovat.. :D To by mohlo jako důkaz o jedinečnosti a nádheře tohoto místa snad stačit, ne? :D


Po těžkém loučení jsme nasedli do autobusu a vydali se směr ubytování. Ještě před tím, než jsme zapadli do svých "buněk" jsme si zkusili nakoupit ve francouzském supermarketu.. Co Vám budu povídat.. :D Snaha o domluvu s pánem na pokladně, který nás všemožnými gesty přesvědčoval, že anglicky opravdu neumí (nebo umět nechce?) byl zážitek. :D


Tak toto bylo (po dlouhé době) shrnutí našeho předposledního dne v zemi čokolády, sýrů - a jak jsem se i sama přesvědčila - překrásné přírody. :)
Užívejte si léta a s posledním švýcarským dnem se na Vás budu v nejbližší době těšit :) E.